Reklama
 
Blog | Martin Víta

Kolikže vlastně potřebujeme těch kunsthistoriků…?

 Horkým kandidátem na nejčastější otázku, která v diskusích o (VŠ) vzdělávání dříve či později padne, je nepochybně tato: „Kolik kunsthistoriků/kulturologů/sociologů/politologů/… společnost (míněno obvykle česká) potřebuje?“

Po sepsání a publikování příspěvku „Hlavně ty techniky…“ jsem měl původně v úmyslu na toto téma bezprostředně navázat jednolitým pokračováním zaměřeným na humanitní a společenskovědné obory. Dle diskuse a počtů přečtení se téma zdá býti plodné, a proto rozdělím úvahy do několika kratších článků.

Nejprve úkrok trochu stranou: tradičně se ti, co kladou tuto otázku, zaměřují na české prostředí (v ČR platíme daně, za naše peníze lidé studují, v ČR pak typicky pracují…) – a jako by úplně zapomínali na fakt, že ČR je otevřená ekonomika. A kolik potřebujeme inženýrů pro automobilový průmysl na desetimilionovou zemičku…? Takto se samozřejmě nikdo neptá, neboť je obecně známo, že velká část automobilů jde na export. S humanitními či společenskovědními obory to ale nemusí být jiné. V tomto kontextu je samozřejmě zajímavá otázka, zda jsou naši absolventi humanitních a společenskovědních oborů konkurenceschopní v mezinárodním měřítku (u takové egyptologie bych tipoval, že ano, u psychologie, sociologie nebo politologie bych si tím tak jistý nebyl). Opět se potvrzuje, že to neplodné zabírá místo v celospolečenských diskusích tomu podstatnějšímu – v tomto případě otázkám ohledně koncepce, kvality a konkurenceschopnosti humanitních a společenskovědních oborů v ČR.

Jen tak mimochodem, ČR je významným hráčem v oboru analýzy sociálních sítí. A hádejte, jaké vzdělání má jeden z nejvýznamnějších aktérů v této sféře…? Proč by Česká republika nemohla být v takovýchto disciplínách světovou velmocí? (Jdu nakouknout do RIS3, třeba na tuto otázku autoři odpověděli…).

Reklama

Otázka kolik „potřebujeme politologů?“, potřebuje ale mnohem spíše analýzu kontextu, než předem neúspěšný pokus hledání odpovědi. Tato otázka totiž vychází z představy, že kdesi existuje jakási správná odpověď a my ji „jen“ musíme najít. Vychází z (často neuvědomované) představy plánovací komise, která ví (a určí), že za 15 let bude zapotřebí vyrobit x milionů tun oceli, y milionů ks rohlíků a z set tisíc struhadel a že naším úkolem je tedy přizpůsobit směřování a vzdělávání lidí tomu, aby za oněch 15 let byl připraven patřičný počet odborníků, kteří zajistí realizaci plánu. Budou-li k dispozici jiné počty, bude docházet k neefektivitě. O tom, že takovéto odhady jsou věc ošemetná a že ten, kdo by by dokázal na tyto otázky odpovídat, by byl patrně geniálním burzovním makléřem, jsem psal minule. Pokud si někdo troufá předkládat soudy ohledně toho, „kolik jakých pracovníků potřebujeme“, v podstatě již předem předkládá odpověď na otázku, jaké má být směřování naší země. Ovšem důkladná diskuse o směřování ČR rozhodně neprobíhá – téma je spláchnuto způsobem „tak máme tu tradici průmyslu, v průmyslu je budoucnost, …“. Ano, je to možné, možná dokonce i pravděpodobné. Ale jedná se o natolik závažné téma, že by si zasloužilo fundovanou argumentaci namísto iracionálního přijímání.

Je klíčové uvědomit si, že to, co bude za 15 let zapotřebí, není někde dopředu dáno, ale že si to určujeme a vytváříme zejména my sami – a tyto preference jsou též ovlivněné/ovlivnitelné zase mj. vzdělá(vá)ním a výchovou. A je dost dobře možné, že někdo vidí budoucnost v rozvoji průmyslu, v tom, že nová auta si budeme kupovat ne po sedmi letech, ale po třech, že budeme mít každý rok nový mobil se šestadvaceti novými funkcemi, bez něhož bychom byli absolutně out (tedy vidí budoucnost zejména v průmyslu), anebo třeba vidí budoucnost ve státě, kde průměrné stáří vozového parku se blíží situaci na Kubě, ale kde bude dobře postaráno o seniory, lidé budou mít dvojnásobek času na kulturu, o které jí budou se zanícením vykládat houfy kunsthistoriků… (lehká nadsázka – pro jistotu explicitně označuji…). Rozhodnutí je na nás (ne nutně na Hospodářské komoře) – a dodejme, že jak první, tak druhý pohled a stejně tak všechno mezi tím je legitimní.

Příště se (nejspíš) podíváme na to, jestli absolventi společenskovědních a humanitních oborů skutečně dělají v současné době práce, „na které dřív stačil průměrný středoškolák“ a že s mírou „uplatnitelnosti ve vystudovaném oboru“ je zapotřebí pracovat velmi opatrně.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama