Mimochodem, všimněte si, že v nejrůznějších komisích, diskusních platformách či expertních skupinách, které se snaží zasahovat do systému vzdělávání, sedí nezanedbatelný počet představitelů průmyslu, ovšem třeba zástupců neziskových organizací, zdravotnických zařízení atp. by se člověk téměř nedohledal. Přitom třeba význam péče o staré lidi bude v budoucnu nepochybně růst (a to dost výrazně), takže jejich opomíjení je poněkud krátkozraké.
Argumentace na hliněných nohách a burza
Zasahování do svobodné volby vzdělávání – ať už přímé či nepřímé – zavání sociálním inženýrstvím. Někdy je samozřejmě smysluplné určitá opatření učinit „shora“ – ovšem vždy je třeba dbát zvýšené opatrnosti, neboť zasahování do možností této volby je extrémně citlivou záležitostí. (Ostatně když komunisti chtěli někoho ztrestat, omezování osobní volby ve vzdělávání bylo jednou z „oblíbených“ možností).
Přístup opírající se o fakta typu, průmysl „nás živí“, máme v něm tradici, chceme být bohatou zemí atp. a o řadu implikací typu: „máme-li být bohatou zemí, pak budoucnost musíme zaměřit na průmysl, má-li průmysl budoucnost, pak budou potřeba pro něj vzdělaní odborníci, čím větší budoucnost, tím více odborníků bude potřeba, a tím více lidí je zapotřebí na technické obory rázně nahnat, …“, vypadá na první pohled velmi plauzibilně a „logicky“. Není nesnadné tyto teze podpořit „reálnými daty“ typu: „99,9 % firem z průmyslu si stěžuje na nedostatek kvalitních absolventů“ – a významná část společnosti tento přístup převezme.
Bohužel, mnohé z těchto konstrukcí spočívají na hliněných nohách, což si řada lidí neuvědomuje.
Pozn.: automobilový průmysl pro účely tohoto příspěvku byl vybrán v podstatě jen pro snadnou představitelnost, lze si představit jakékoliv jiné průmyslové odvětví (pro které možná budou uvedené teze platit dokonce více, než pro zmiňovaný průmysl automobilový).
Předně, budoucnost nemusí být nutně v rozvoji průmyslu. Stačí málo – a z růstu odvětví se stanou dvojciferné poklesy. Změní-li se spotřebitelské chování ve stylu „auto budeme používat o rok déle, než jsme zamýšleli“ a určitá část lidí auta přestane o vlastnictví uvažovat, má hned ekonomika založená na automobilovém průmyslu o problém navíc. Není to tak dávno, co jsem četl (referenci nemám, nicméně bych ji byl asi schopný s trochou námahy dohledat) o studii týkající se hrozeb pro automobilový průmysl, který si nechala zpracovat jistá americká automobilka (tuším GM?), z níž vyplynulo, že jednou z významných hrozeb pro poptávku po automobilech jsou mj. sociální sítě. S troškou nadsázky: zatímco dříve teenageři se těšili, až si pořídí své první auto, dnes už tomu tak není. Čím větší bourák, tím vyšší sociální status. Zítra už bouráky nebudou zajímat nikoho, zato počet přátel na FB, nebo nějaký rating virtuální aktivity ano.
A představme si jakékoliv jiné průmyslové odvětví…a je to stejné. Objeví se nějaký Lukáš, Jan nebo Matouš Saltvalley a z růstu je najednou pokles. Mimochodem, není to tak dávno, co automobilový průmysl nebyl tahounem ekonomik, ale sektorem, který potřeboval vydatné injekce (šrotovné) – a to reálně ještě šlo o relativně malou krizi. Shrnu to jednoduše s odkazem na klasika: „já bych na tom průmyslu tak nelpěl…“.
Mimochodem, zajímalo by mě, kolik těch kapitánů průmyslu, kteří dnes tak horují pro podporu vzdělávání na míru průmyslové praxe, by byla v dlouhodobém horizontu investovat své peníze do svého sektoru? Či lehce hazardně: kolik by byli ochotni vsadit, že za dvacet let automobilový průmysl poroste?
Ti, kdož tak skálopevně tvrdí, že budou zapotřebí odborníci do průmyslu, totiž nepřímo říkají, že tento sektor se bude rozvíjet, jinými slovy, mají patrně schopnosti, které by jim leckterý investor záviděl… (Ačkoliv, možná to s jejich prognostickými schopnostmi nebude tak horké, neboť si nevzpomínám, že by třeba některý z nich horoval pro to, aby se studenti vrhali před pár lety na témata jako UX, HCI aj. …)
Odpovědnost
Dejme tomu, že jistá komise složená převážně ze zástupců průmyslové lobby prosadí prostřednictvím politiků opatření, která povedou k „nahnání“ uchazečů do technických oborů. A posléze se ukáže, že se jednalo o rozhodnutí chybná, která určité množství lidí nahnala ve skutečnosti do slepé uličky. Kdo za tento stav ponese odpovědnost? Samozřejmě, tuto otázku lze spláchnout konstatováním, že leží na politicích, neboť rozhodli (formálně) oni – průmyslová lobby si umyje ruce a politici snesou (u nás) skoro všechno… Tak jednoduché to ale s odpovědností není. Primárně zde totiž bylo rozhodnutí průmyslové lobby, že využije své moci – a důsledky nese veřejnost.
V situaci, kdy si uchazeči vybírali obor svého studia svobodně, nesli odpovědnost za výběr oboru a za důsledky pro svůj život právě oni (pomineme-li tragikomické situace: „kdybych vás býval, tatínku a maminko poslechl…“. Kam si ovšem bude moci jít stěžovat absolvent oboru, který vedl na slepou kolej – „býval bych šel studovat něco jiného, ale přesvědčovali mě horem dolem a zabránili mi studovat obor, se kterým bych měl teď větší uplatnění“?
Nevyjasní-li se odpovědnost před přijímáním zmiňovaných opatření, je to vůči občanům krajně nefér. Při té příležitosti je dobré si vyjasnit, co se bude dělat, když prognózy nevyjdou. Jinými slovy, milá průmyslová lobby: co navrhujete udělat, když obory, kam chcete směřovat uchazeče, budou za 15 let vykazovat dvouciferné poklesy (a kdo ponese náklady)?
Špičky budou na roztrhání, pouhý nadprůměr si neškrtne
Ani další implikace, které se v diskusích objevují, nejsou neproblematické. Úvaha „odvětví XY se bude rozvíjet, tedy je zapotřebí produkovat více absolventů“ dříve obvykle platilo. V budoucnu tomu tak rozhodně být nemusí: je pravděpodobné, že v mnoha rozvíjejících se oborech bude extrémní tlak na špičkové výkony a výkony jen o trochu horší nebudou mít na trhu šanci. Troufám si to tvrdit na příkladu IT: zatímco dříve a v podstatě ještě dnes si rozumnou práci našel jak špičkový programátor s vynikajícím teoretickým zázemím a kvalitní praxí (pobírající vysoký plat) na jednom konci spektra, tak i „IT-bastlič“ (který sbíral drobky). Pamatuji si, že v době, kdy jsem se seznamoval s počítači, bylo na českém trhu mnoho firem, v nichž se programovalo nějaké to účetnictví, a celkem rozumně prosperovaly. Nyní je takovýchto firem o poznání méně. Za pár let přijde nějaký GoogleAccountant, který na základě analýzy korespondence se zákazníky bude připravovat faktury ke schválení, generovat reporty v barvách podle aktuální nálady uživatele a zapracovávat do účetního procesu změny podle automatické analýzy zákonů… Pracovat na tom budou nejlepší mozky planety, průměrný absolvent IT oboru si v Google neškrtne a psát na koleně „lacinější, jednodušší konkurenci“ nebude dávat smysl – vždyť GoogleAccountant používají všichni. A ten „IT-bastlič“, který lepil HTML kód webových stránek pro živnostníky z celé ulice, nebude mít co dělat, jelikož dostatečně dobrou prezentaci vygeneruje i automat, který bude ovládán koncovým zákazníkem s tabletem.
Troufám si navíc tvrdit, že technické obory jsou tímto trendem ke špičkovosti zasaženy patrně nejvíce (nepočítaje umělecké obory, kde star-system funguje už drahnou dobu). Bylo by tedy více než záhodno alespoň provést základní analýzu toho, jak moc budou tímto „trendem ke špičkovosti“ zasaženy obory, které průmyslová lobby tak vehementně prosazuje a zvážit též možnost alespoň částečné orientace na obory, kde tento problém nejspíše nebude tak výrazný.
Abych předešel nekorektním interpretacím, raději zdůrazním, že nejsem apriori odpůrcem specializace české ekonomiky na průmysl, a už vůbec ne odpůrcem studia technických oborů, jen tvrdím, že:
- je vhodné myslet na zadní vrátka a počítat i s alternativou, že průmysl na tom výhledově dobře třeba také nebude,
- k budoucnosti je správné přistupovat s pokorou, nemusí se odehrávat podle našich předpovědí,
- když určitá skupina prosazuje nějaké opatření, měla by si být vědoma, že ponese odpovědnost za důsledky a společnost by tuto odpovědnost měla vyžadovat (včetně podílu na nákladech) – tyto otázky by měly být vyjasněny co nejdříve,
- je dobré uvědomit si plně důsledky „trendu ke špičkovosti“
Jinak, pro doplnění kontextu doporučuji skvělý Hlavenkův článek: Když práce mizí…