Reklama
 
Blog | Martin Víta

Problémy spolupráce VŠ a komerční sféry I. – netransparentnost akademických pracovišť z pohledu firem

Akademická pracoviště vypadají z perspektivy firem jako tajemný hrad v Karpatech. Jde-li o vytvoření funkčního modelu spolupráce firem a komerční sféry, je zapotřebí zaměřit se na větší otevřenost fungování akademických institucí směrem k firmám.

Podpora aplikovaného výzkumu, spolupráce vysokých škol a firem, transfer technologií – tyto a další související pojmy se na akademické půdě skloňují čím dále častěji. V posledních letech vznikla řada projektů (financovaných často z evropských zdrojů – „ESF programy“ VaVpI, OPVK, …), které mají za cíl stimulovat nejrůznější aktivity vedoucí ke spolupráci akademických pracovišť a komerční sféry, komercializaci výsledků výzkumných organizací atp. Drobná vsuvka: stálo by jistě za to, kdyby si někdo dal práci a provedl rámcové odhady týkající se částek alokovaných na tyto projekty (agregovaně od evropských zdrojů až po krajské či ještě lépe obecní rozpočty). Vysoké školy, potažmo další akademická a výzkumná pracoviště, zpravidla deklarují ochotu participovat na společných projektech s firmami i jinými neakademickými institucemi (resp. přinejmenším oficiálně nezaznívají radikální odmítnutí těchto trendů), zájem firem o akademický svět rovněž sílí (zde se však jedná o můj osobní dojem nepodložený „tvrdými“ daty), přesto se transferu technologií a spolupráci firem a VŠ příliš nedaří – přinejmenším nedaří se tolik, kolik by odpovídalo současnému potenciálu na obou stranách a množství vynaložených prostředků.

Ano, jistě lze namítnout, že existuje řada pozitivních příkladů – desítky, možná stovky, nicméně nezdá se, že by ČR byla v současné době v míře růstu inovačního podnikání a transferu technologií na evropské špičce. Řada úspěšných výstupů má navíc spíše individuální, neopakovatelný charakter, než že by vycházely z propracovaného systému. O tom, jaké množství pokusů o transfer technologií skončilo neúspěchem a zejména o tom, kolik pokusů o transfer technologií nepřekročilo rámec myšlenky neexistují – pokud je mi známo – žádná data, natož studie. Akademické instituce mají zájem, firmy mají zájem, zdroje jsou… V čem je tedy zakopaný pes?

Čekání na další krok

Za posledních několik let učinily zainteresované instituce řadu významných kroků, které jsou nutnými (nikoliv však postačujícími) podmínkami pro uskutečňování spolupráce mezi akademickou a komerční sférou (např. stát – zřízení TA ČR, některé univerzity – přijetí interních předpisů týkajících se ochrany duševního vlastnictví atd.). Zmiňované „ESF projekty“ i přes množství průvodních negativních aspektů (což by bylo téma nikoliv na článek, ale obsáhlou studii) alespoň přitáhly pozornost k tématu transferu technologií.

Reklama

Současná situace by se dala s trochou nadsázky připodobnit stavu v legislativě, kdy zákon je hotov, panuje v zásadě obecný konsenzus o funkci, chybí však prováděcí předpisy a zkušenosti s jeho aplikací. V této fázi se začínají zvýrazňovat některé průvodní jevy, které dříve nebyly tak patrné – jinými slovy, po překonání úvodních překážek se objevují další a další. Jejich řešení však bude vyžadovat daleko více mravenčí práce, než většina zainteresovaných předpokládá – a navíc, tuto práci nelze nikterak obejít (či chcete-li „okecat“), jak uvidíme dále.

Předesílám, že mé zkušenosti a pohledy se budou týkat převážně oblasti informačních technologií a informaticky zaměřených VŠ a dále, budou se týkat sektoru malých a středních firem. Nelze je tedy automaticky přenášet do jiných kontextů či generalizovat. Spolupráce velkých (zpravidla nadnárodních) firem a akademických pracovišť má výrazně odlišný charakter, jak obsahově, tak formálně, navíc zde nepanuje tak výrazný rozdíl v tom, „co je“ a v tom, „co by mohlo být“. A spolupráce na těchto úrovních se dojednává „na míru“ oběma institucím.

Jak již bylo zmíněno, akademická pracoviště sice deklarují ochotu podílet se na společných projektech se soukromou sférou, avšak obsah toho, co tato pracoviště komunikují směrem k firmám s tím příliš nekoresponduje. (Je zde ještě otázka, zda je v souladu to, co akademické pracoviště deklaruje, a to, co reálně chce – těmito aspekty se ale zde zabývat nebudeme.)

Nejprve několik banálních faktů: cílem firmy je uvádět na trh produkty, řešení a služby, které budou komerčně úspěšné. Inovace z pohledu firmy jsou pouze prostředkem k tomuto cíli, prostředkem, který přináší komparativní výhodu vzhledem k ostatním účastníkům na trhu. Cílem firmy není – až na na některé výjimky – „aplikovaně bádat“, nýbrž dosahovat zisku. Firmy v realitě (nejen české) neoplývají přebytkem volného času zaměstnanců či jinými kapacitami, a zejména v prostředí malé či střední podkapitalizované firmy nelze „bezcílně experimentovat s předpokladem, že možná něco z toho, co vyzkoušíme, se chytí… “ – firmy směřují spíše k naplňování krátkodobých cílů. „Hledat různé funkční prototypy softwaru, které vytvořily týmy doktorandů na různých univerzitách, a přemítat o jejich komercializaci je sice hezké, ale nájem kanceláře a odvody je třeba zaplatit každý měsíc. Funkční prototyp je pro firmu zajímavý v momentě, kdy řeší konkrétní problém aktuálního nebo potenciálního zákazníka“. Jde samozřejmě triviální konstatování, nicméně ani tato jednoduchá fakta se neodrážejí např. v obsahu fakultních stránek zaměřených na firemní sféru.

Uveďme příklad: představitelé fakulty XY deklarují zájem o to, aby se na fakultě řešily spolu s průmyslovými partnery grantové projekty financované TA ČRem. Na kolika fakultních webech ale vidíme informace pro firemní sféru o tom, jak má firma postupovat, má-li námět na takovýto projekt, koho má kdy kontaktovat, kdo daný projekt bude podepisovat, schvalovat atp.? Co fakulta očekává od firmy? (firma si např. nemusí uvědomit, jak komplikovaný může být proces formálního schvalování projektu v rámci univerzity, pod nímž musí být podpis rektora, a že je tedy třeba s jednáními začít s dostatečným předstihem, který je zpravidla delší, než by člověk z firemního prostředí čekal?) Jaké jsou priority fakulty? Jak jako firma poznám, že fakulta o danou firmu skutečně „stojí“? Na webových stránkách fakult obvykle stojí obecné teze o spolupráci, případně nabídky rámcových programů průmyslového partnerství, které však zpravidla nejsou na tak konkrétní úrovni, aby je dokázala firemní sféra přijmout. Firemní sféra žije v prostředí „vnucování“, postoje fakult tedy snadno interpretuje jako nezájem. Fakulty často vypadají pro komerční sféru jako tajemný hrad v Karpatech.

Firma nevidí fakultní procesy spojené se spoluprací, mnohdy tyto procesy ani nebývají nastavené a spolupráce se řeší ad hoc. To samozřejmě není problémem v případě, že se jedná o výjimečné okolnosti, ale v případě, že průmyslová spolupráce má fungovat systematicky, jde o řešení nejméně efektivní.

Jde o několik obecných typů spolupráce

Přestože každé partnerství firmy a akademického pracoviště v oblasti (aplikovaného výzkumu) je z principu originální, lze naprostou většinu z nich zařadit do některé ze níže uvedených tříd:

  • Na akademické půdě vznikl projekt, který by firma mohla/chtěla vlastními silami upravit a použít v rámci svého produktu, řešení či služby.

  • Na akademické půdě pracuje tým, který je s velkou pravděpodobností schopen dodat řešení, které bude možné zaintegrovat do nabídky firmy – speciálním případem je situace, kdy firma by chtěla „zaúkolovat jednočlenný studentský tým“ – např. řešení daného problému v rámci bakalářské práce.

  • Akademické pracoviště vlastní zdroje (aparaturu, …), které by firma za určitých podmínek chtěla využít.

  • Na akademickém pracovišti působí odborníci, které by firma mohla/chtěla využít pro školící a konzultační činnost.

Poněkud mimo tento tento seznam stojí ještě neopomenutelná kategorie spolupráce firem a akademických pracovišť, a totiž stáže studentů či pracovníků ve firmách.

Všechny tyto typy spolupráce se již v současné době na různých pracovištích s různou intenzitou samozřejmě řeší, nicméně je otázkou, jak efektivně a transparentně. Neefektivní a netransparentní řešení je totiž jednak živnou půdou pro šedé transfery znalostí, tak současně odrazující pro určitou část potenciálních partnerů fakulty z řad firem.

Pokud bychom se vžili do role představitele firmy a dívali se na fakultu (potažmo její prezentaci) z hlediska uvedených čtyř případů, narazíme na řadu problémů a nezodpovězených otázek: koho mám kdy kontaktovat? Kdo o dané věci rozhodne? Jak dlouho to (asi) bude trvat?

Abych se držel své parkety, uvedu velmi jednoduchý příklad prvního bodu v kontextu IT: na katedře XY existuje software, jehož autory jsou školitel se svým doktorandem. Firma má zájem tohoto softwaru využít a integrovat jej s úpravami do své aplikace. Koho má firma kontaktovat? Školitele? Vedoucího katedry? Příslušného proděkana? Kdo stanoví cenu? Kdo sepíše smlouvu? V reálu takovéto situace typicky končí právě šedým transferem technologií: firma se dohodne s doktorandem a jediná smlouva v dané věci se uzavírá jako pracovní… Doktorand „přiohne“ původně napsaný kód a jede se dále. Pokud by se firma snažila jít oficiálními cestami, bude narážet na odpovědi, v nichž se bude nápadně často objevovat spojení to se nějak udělá, k tomu se asi bude muset vyjádřit ještě AB nebo vlastně XY, to asi nějaký čas zabere. Ještě markantnější riziko šedého transferu je u konzultační činnosti a školení… Akademická sféra z takovéhoto šedého transferu nemá vůbec nic.

Je jasné, že do takto „fungujícího“ prostředí se firmám příliš nechce, stejně jako by se nechtělo nikomu z nás nakupovat v e-shopu, v němž by po dotazu na cenu a dostupnost zboží následovala dlouhá interní komunikace, doplněná ujištěním, že na znění obchodních podmínek se pracuje…

Deklaruje-li univerzita, že její třetí rolí je uskutečňování transferu technologií, musí na to být univerzita připravena – dopředu a systémově. To znamená analyzovat interní procesy a zejména dívat se na instituci očima firmy, která nechce „studovat“ tuto instituci, ale chce se dostat k nabídce na spolupráci co nejrychleji a v jazyce, kterému rozumí.

Mravenčí práce – zejména na straně akademických pracovišť

Má-li být spolupráce akademické a komerční sféry funkční, je zapotřebí navázat na ideové, obecné rámce, které jsou v zásadě vybudovány, a pokračovat na konkrétnější úrovni. Znamená to především následující – akademická pracoviště by si měla:

  1. ujasnit (v souladu se svým dlouhodobými cílem), s jakými institucemi/firmami chtějí spolupracovat a proč, a tyto výstupy předávat srozumitelně firemní sféře. Tímto zveřejněním se přirozeně odfiltruje část – z pohledu fakulty „nevhodných“ – partnerů, a naopak je to jasný signál pro některé váhající firmy, zda mají začít uvažovat o spolupráci.

  2. odpovědět na otázku, jaké jsou ideální typy/formy spolupráce z pohledu fakulty a opět je vhodným způsobem komunikovat

  3. vytvořit procesy týkající se nejtypičtějších situací (viz čtyři výše zmíněné body) souvisejících se spoluprací s firmami, opatřit je komentáři, příklady (příklady táhnou!) a případovými studiemi, vše srozumitelně, v jazyce firem zveřejnit.

Nouze naučila Dalibora housti, demografický vývoj pro změnu naučil vysoké školy v ČR bojovat o uchazeče. Případ „boje o potenciální studenty“ ukazuje, že VŠ jsou schopny změnit způsob komunikace vzhledem k dané cílové skupině, o kterou mají zájem. Nyní je otázka, kdy tak učiní směrem k potenciálním firemním partnerům.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama