Reklama
 
Blog | Martin Víta

Patterny absurdit

Na serveru iDNES.cz se dnes objevila zpráva o výsledku letošního ročníku ankety Absurdita roku. Vítězem této anticeny se letos stala povinnost nahlašovat Ochrannému svazu autorskému (OSA) jména autorů a názvy děl 10 dnů před konáním hudební akce. Písnička na přání v závěru akce tak může způsobit pořadatelům problém. Hloupé, že? Celá věc má ovšem hlubší pozadí, které je nutné zmínit mnohem důrazněji, než tuto partikulární absurditu.

Předně, tuto konkrétní absurditu lze zobecnit. V angličtině existuje výraz, který se do češtiny překládá těžko, třebaže vhodný ekvivalent by se mnohdy hodil: je to výraz pattern. Prozkoumáme-li dřívější kandidáty na tuto anticenu, zjistíme, že následující pattern se mezi nimi vyskytuje podezřele často: máme normu (zákon, nařízení, vyhlášku, …), jejíž plnění vyžaduje v netriviálním množství případů naprosto neúměrné úsilí vzhledem k obsahu (absurdita vz. 2012: „potřebuji z hodiny na hodinu brigádníka na půl dne, musím ho poslat na zdravotní prohlídku“). Zároveň však její neplnění nezpůsobuje nikomu žádnou škodu, nebo je škoda naprosto banální, případně riziko škody nepatrné. Plnění povinnosti dané normou prakticky nikdo nekontroluje (či příslušná instituce veřejně deklaruje, že postih nehrozí), norma je masivně porušována. S tím přesně koresponduje vyjádření předsedy představenstva OSA – viz iDNES„OSA v žádném případě nepenalizuje provozovatele živých hudebních produkcí za to, že nedodají program 10 dní před konáním takové hudební produkce. V praxi je běžné, že provozovatel zasílá OSA program až po konání hudební produkce společně s cenami vstupenek a počtem návštěvníků hudební produkce, na základě čehož se vypočítává autorská odměna“.

„Jojo, pravidlo je absurdní, trochu si zanadáváme, ale reálně se to stejně moc lidí netýká – a když už jo, tak se to stejně dá nějak rozumně řešit, tvrdí to přece i OSA.“

Pro morální zdraví společnosti (a tedy i její efektivní fungování) je naprosto klíčové, jaký vztah má (valně)většinová společnost k pravidlům obecně. A také to, jak je na tom ten, který se snaží pravidla v maximální míře dodržovat. Ten, kdo se o to snaží, zjistí, že v mnoha případech není schopen operativně reagovat na obyčejné, přirozené změny a ti, kdo si s pravidly hlavu nedělají, získávají komparativní výhodu.

Reklama

Typicky to vede k tomu, že poctiví na dodržování některých pravidel rezignují – ale co, vždyť to nikomu neublíží… A tak se hranice mezi správným a nesprávným rozmlžují. Jak z hlediska „správné/špatné“ interpretovat slova předsedy představenstva OSA? Tak si s těmito pravidly si hlavu nelámejte?! (Ale tyhle jsou podstatné, ty dodržujte? Támhlety ano, a tyhle není třeba?) Je velmi těžké vést v takovéto atmosféře občany k úctě k právu, udržet hranice tam, kde mají být. Nevím, zda tvůrci norem přemýšlejí, jak se asi cítí ten, kdo se snaží normy plnit, a všichni okolo je bojkotují  – každopádně by to nebylo na škodu.

Existence široce nedodržovaných a v reálných podmínkách těžko dodržovatelných – a zároveň nekontrolovaných – pravidel má za následek třeba také to, že v případě „potřeby“ (dejme tomu, konkurenčního boje) lze celkem „efektivně“ někomu znepříjemňovat život.

Kudy ven?

Absurdita typu OSA se těžko změní na základě celospolečenského tlaku – přeci jen, jedná se o problém, který se týká zlomku občanů (institucí). Řešením by bylo sdružovat absurdity do tříd: seskupit absurdity do skupin, které matchují stejný pattern (obrozencovo srdce by zajisté zaplesalo), a hledat podporu nikoliv pro řešení konkrétního problému, nýbrž tlačit na obecnější řešení celých tříd problémů.

Apelovat (třeba prostřednictvím interpelací poslanců) na kompetentní osoby, aby se nepsaným pravidlem stalo to, že místo obecného bagatelizování pravidla (ano, není to smysluplné, ale my to stejně nebudeme vymáhat, dělat se s tím nic nebude, nechme to tak, …) se jasně deklaruje vůle věc řešit a explicitně se vyjádří cíl, že upravené pravidlo bude dodržováno. Z kompetentních tvůrců norem musí vyzařovat úcta k celému systému, ne, že jej budou shazovat.

(„Pozoruhodné“ je též konstatování citovaného pracovníka ministerstva kultury: „Ať tak či tak, žádné změny nařízení se neplánují“ – čili není podstatné, jak norma funguje, zabývat se tím nebudem. Nevím, jak Vy, ale úctu k systému si představuji jinak… Připouštím ovšem, že se jedná o konstatování vytržená z kontextu a je možné, že význam celých sdělení jmenovaných je odlišný.)

Dobrá norma se pozná mj. způsobem hodným Kanta: představte si, že by všichni danou normu začali dodržovat. Dokážete si to představit v praxi…? A teď si představte, že všichni začnou jednat tak, jak OSA a MK ČR stanovují…

V mnoha případech lze míru toho, do jaké míry je to které pravidlo dodržováno, resp. nedodržováno, poměrně přesně změřit (odhadnout). Budiž to tip pro nejrůznější watchdogové organizace: žebříček norem, které jsou nejmasověji porušované. Mimochodem, ví vůbec na MK ČR, kolik procent akcí se hlásí na OSA až zpětně…? (Tuším, že na této myšlence zapracuji o 106, tedy o 106/1999 Sb…)

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama