Reklama
 
Blog | Martin Víta

O podpoře živého umění – aneb o jednom drobném významovém posunu

O podpoře živého umění mluví dnes kdekdo. Tématem se „baví“ kulturní veřejnost, zabývají se jím příslušné pasáže volebních programů – ať už je před parlamentními, krajskými nebo komunálními volbami. Kulturní společnost by jistě měla podporovat živé umění, na tom se shodne většina společnosti, vcelku bez ohledu na politické názory. Tak kde je problém?

 

Odpověď může být lakonická: protože se při tom „na něco zapomíná“ a slovní vyjádření tomu (ne)odpovídá. Slovním spojením „podpora živého umění“ se totiž zpravidla ve skutečností míní pouze „podpora provozování živého umění“, a to nejčastěji finanční. Jedná se o rozdíl na první pohled drobný – takový, jaký si většina lidí ani neuvědomuje. Prostě se zapomnělo na jedno slovíčko… Nicméně po hlubší úvaze dospějeme k podstatným skutečnostem: problém totiž tkví v tom, že podporu živého umění totiž nelze zredukovat pouze na podporu jeho provozování, to je jen část (celé) podpory živého umění – a troufám si říci, že právě ta méně významná. Řečeno lapidárně: k jevišti patří také hlediště a podporovat nemusí nutně znamenat sypat peníze.

Udělám teď úkrok stranou a dovolím si jedno strašlivé zjednodušení: řekněme, že existuje umění populární, které funguje jaksi samo od sebe, které si „samo na sebe vydělá“ (muzikálová představení, romány některých populárních spisovatelů, …), a pak existuje umění „vysoké“, které se „ze vstupného nezaplatí“ (klasická hudba, poezie, …), přesto však panuje více či méně silný konsenzus, že některé druhy umění je prostě nutné veřejně podpořit a umožnit tím jejich přežití, resp. jejich rozvoj.

Budeme se tedy zabývat tématem „vysokého umění“. Jak jsem již psal ve svém článku na Britských listech Nezájem ohrožuje kulturu mnohem víc než chybějící dvě miliardy z ministerstva, považuji za hlavní věc, kterou by kulturní veřejnost (a zejména Ministerstvo kultury) měla řešit, to, jakým způsobem zvýšit zájem veřejnosti o tento typ umění. Jde spíše o problémy psychologického a sociologického, částečně též „marketingového“ charakteru: jak přilákat lidi, kteří na koncerty klasické hudby (na výstavy, na divadelní představení) nechodí, do koncertních sálů (galerií, divadel, …)? Toto téma má nepochybně výzkumný charakter. Když se ovšem podíváme do výzkumných projektů, které jsou (či byly) realizovány za finanční podpory MK ČR, uvidíme, že tímto tématem se nezabývá prakticky nikdo (jakési drobné vzdáleně související úvahy lze nalézt v projektu Hudební posluchači v České republice prof. Beka z MU, který se ale zabýval pravděpodobně spíše strukturou stávající kulturní obce, přesněji návštěvníků koncertů, projekt byl realizován v roce 2001…).

Reklama

Mimochodem, všimli jste si, že v médiích se opět objevilo téma nového koncertního sálu v našem hlavním městě. A všimli jste si, že širší kulturní obec reálně nenadhodila otázku, jak zvýšit počet lidí, kteří do stávajících koncertních síní přicházejí? (Kolikrát do roka je Dvořákova síň Rudolfina či Smetanova síň obecního domu zcela zaplněna?)

Je před volbami, a tak by bylo dobré si všimnout, zda (vůbec) některá ze stran zmíní tuto otázku, tj. jakým způsobem přispívat ke zvětšování kulturní obce, těch, kteří navštěvují koncerty (galerie, divadla, …). Zvýšení zájmu veřejnosti o „vysoké umění“ je totiž klíčem k řešení řady problémů, financováním počínaje, viz opět článek na BL. Podaří-li se výrazněji zvýšit zájem, potažmo návštěvnost kulturních akcí, bude to samozřejmě významné a navíc systémové řešení problému financování kultury se samozřejmými synergickými efekty. Rovněž systémová podpora drobného mecenášství ze strany jednotlivců, živnostníků a malých firem je systémovou a „globální“ záležitostí. Oba tyto principy se navíc vyznačují tím, že oslabují selektivní aspekty finančních podpor z veřejných zdrojů – jinými slovy, bude více kulturních projektů, které se uživí samostatně bez podpor, či finanční podpora ze strany veřejných zdrojů nebude tak významnou položkou rozpočtu těchto akcí. S tím také souvisí praktické omezení vlivu komisí, které rozhodují o poskytnutí či neposkytnutí finančních prostředků), a naopak zvýšení vlivu „obecenstva“. (O tom, jaké negativní důsledky může mít masivní užívání grantových podpor z veřejných zdrojů na kulturu jsem psal spolu s Miloněm Čepelkou z Divadla Járy Cimrmana v textu Stop grantokracii!).

Dovolím si ještě jednu vsuvku (a řekněme po pravdě, osobní reklamu): říká-li někdo, že bez finanční podpory z veřejných zdrojů nelze reálně realizovat kvalitní nekomerční akce, není to tak docela pravda. Zmiňovaná iniciativa Stop grantokracii! je úzce spjata s festivalem Martinské slavnosti klavíru. Jedná se o akci, kterou lze těžko označil za „komerční“ vzhledem ke své dramaturgii – přesto je však kompletně financována ze vstupného a drobných darů jednotlivců. Přijďte, začínáme 8.10. koncertem Adama Skoumala a Ladislava Fanzowitze.

Pojem podpora živého umění v sobě taktéž zahrnuje podpůrné činnosti, související s fungováním institucí, které realizují kulturní akce, jak už ostatně napovídají stejné kořeny těchto slov. Bohužel i zde jsou vidět značné rezervy. Vezměme si jako konkrétní příklad otázku propagace: je zvykem, že kulturní akce jsou propagovány tištěnými letáky. Velká část projektů (troufám si říci, že možná všechny) si zajišťují tisk materiálů individuálně. Ve vyúčtování grantů se pak objevují položky typu „tisk letáků“. Ve sféře B2B je obvyklé, že při pořizování určitých vstupů či služeb vytvářejí subjekty nákupní aliance s cílem dát dohromady větší poptávaná množství a vysoutěžit co nejnižší cenu. Jistě by se i v oblasti kulturních projektů daly vytvářet podobné nákupní aliance, třeba na dodávku již zmíněných tiskových služeb. Je jasné, že by se opět jednalo o systémové řešení, globální, neselektivní, tentokráte na straně nákladů. Nejpřirozenější by opět bylo vytvořit tento systém shora.

Jiným případem, kde by „globální“ řešení ze strany státní správy (MK ČR) či samosprávy dávalo dobrý smysl, by byla propagace kulturních projektů (přinejmenším těch, které jsou podpořeny z veřejných zdrojů) směrem ke státním zaměstnancům, zaměstnancům státních podniků, obecních firem či veřejných institucí aj. Zjednodušeně řečeno, přenést propagaci o úroveň níže – na úrovni těchto institucí by mohli existovat zaměstnanci („ano, kulturní referent“), jimž by bylo možné adresovat informace o připravovaných kulturních akcích, kteří by pak informace distribuovali dále. (zeptáte-li se jakéhokoliv pojišťovacího agenta, kdo byli jeho první zákazníci, byli to zpravidla lidé z jeho rodiny, práce nebo svého okolí. Stejným způsobem by to jistě mohlo fungovat i v oblasti kultury: proč stát nedokáže efektivně „nahnat své lidi“ – své zaměstnance – na kulturní akce, které sám podporuje?!).

Šlo by podobně pokračovat dál a dál a vyjmenovávat návrhy opatření, které zajisté patří do sféry podpory živého umění, navíc jsou neselektivní a jejich dopad je dlouhodobý a systémový. Žel, naprostá většina občanů a kulturní obce zamrzla v pojetí, kdy podporou živé kultury se míní především podpora provozování živé kultury.

(Psáno v den jedné grantové uzávěrky MK ČR…)

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama